Čo je život?
Je možné život definovať?
Táto kniha sa zaoberá javom, ktorý je zatiaľ z nedostatku iných dôkazov jedinečný vo Vesmíre. Nazývame ho život. Čo však život je, ako ho definovať, alebo aspoň odlíšiť od iných podôb existencie? Táto otázka je predmetom sporov od počiatku biológie v 18. storočí. Aj keď sa spočiatku biológovia pokúšali formulovať svoju oblasť bádania rovnako „exaktne“ ako fyzici, všetky pokusy skončili v neživotnosti fyzických modelov života [1]. Stuart Kauffman v úvode knihy Čtvrtý zákon píše to, k čomu nutne museli všetky pokusy „fyzikalizovať“ život dospieť.
Možná nejpozoruhodnější stránkou celého projektu — a také knihy, která z toho vzešla — je překvapující poznání: věda, kterou nás učili Newton, Einstein nebo Bohr, nemusí být úplná. Vezměme si samotný hlavní pilíř vědy — fyziku. Učí, že je nutno předem definovat částice, síly, zákony, počáteční a mezní podmínky, a potom provést výpočet. Při tomto postupu jsme schopni předem určit všechny možnosti, jinými slovy konfigurační prostor daného systému. To je například základní předpoklad klasické statistické mechaniky, která vezme litr plynu a počítá chování všech N částic plynu v 6N-rozměrném prostoru všech možných poloh a momentů. A já najednou začal pochybovat, zda jde takto vypočítat konfigurační prostor biosféry. Ústředním problémem se stává to, co Darwin nazýval „preadaptacemi“, tedy role struktur a funkcí, které v normálním prostředí, kde organismus žije, nemají pražádný adaptivní význam, ale mohou ho nabýt v prostředí novém a nakonec se i stát předmětem přirozeného výběru. Takto vznikl sluch, dýchání, let — vlastně všechny velké adaptace a podstatná část těch malých. Ale copak by se dalo předem určit, jaké příčinné následky by mohla mít přítomnost všelijakých těch útvarů v organismech, v případě, že se někdy dostanou do nějakého zvláštního prostředí a jejich existence v biosféře tím najednou nabude na významu? Myslím si, že to nejde — pak ale nejsme ani schopni předem určit konfigurační prostor biosféry. Vypadá to tak, že biosféra se nachází v neustálém procesu evoluce a to, co dělá, je doslova nevypočitatelné, ne-algoritmické, zcela mimo naši předpovědní schopnosti. Naše neschopnost nepramení pouze z kvantové neurčitosti nebo z deterministického chaosu. Důvod je jiný, stejně hluboký nebo hlubší: k reálným vlastnostem fyzikálního vesmíru patří také schopnost dát povstat novému v procesu neustálé tvůrčí aktivity.8
Kauffmanov postreh poukazuje na jednu z mnohých zvláštností života, ktorá nám bráni nazerať naň klasickým vedeckým postupom známym z fyziky, či chémie. Ak vezmete nádobu s plynom a všetky atómy v nej rozmiestnite do mnohých nádob, tak v každej z nich bude zasa len plyn, ktorého vlastnosti sa dajú pomerne presne popísať. Ak ich znova dáte do pôvodnej nádoby, opäť sa z pohľadu princípov popisu nič nezmenilo. Ak však zoberiete bunku a rozdelíte ju do mnohých nádob, a potom znova dáte do jednej, už nikdy nedostanete pôvodnú bunku. Dostanete iba hromadu molekúl bez života, medzi ktorými možno prebehne niekoľko interakcií, ale bunka už neožije. Aj tento myšlienkový pokus naznačuje špecifičnosť života v tom, že nie je možné bez straty živosti javy v organizmoch zovšeobecňovať bez straty presnost predikcií. Bunka nie je množstvo molekúl, ako napríklad plyn, či minerál, alebo piesok. Každá bunka je jedinečne organizované množstvo molekúl, a práve v tej neuchopiteľnosti slova organizovanosť je rozdiel medzi fyzikou a biológiou. Zdeněk Neubauer o tom hovorí:
Všechny životní projevy, děje a pochody zajisté spočívají ve stejných materiálních principech (tj. v mechanických, fyzikálních, chemických interakcích) a jsou následkem týchž objektivních příčin (sil), odpovědných za veškeré dění ve světě a v celém vesmíru, avšak specifický způsob jejich řízení a seřízení, pravidla, jimiž se řídí jejich opakované ustavení a uplatnění při vzniku každého jedince, jsou výsledkem jedinečného, neopakovatelného vývoje, který sám nebyl řízen ničím — sám se řídil situacemi, okolnostmi, peripetiemi a událostmi v minulosti. Tato autonomní zákonitost je různými formami sdílena jen natolik, nakolik spolu sdílejí stejnou minulost, tj. mají podíl na téže evoluční zkušenosti, jež musí být opět konkrétní, tělesná, založená na příbuznosti (společném předkovi), a nikoliv na abstraktně totožných „počátečních podmínkách“, „společném cíli“. V evolučním přístupu se ztrácí ze zřetele jednotný, společný svět: rozpadá se na mnohost specifických — genetických (fylo-genetických) zkušeností, z nichž každá je autonomní, a tudíž autentická; nikoliv však oddělená — vyhraněná („solipsistická“): každá je zkušeností jiných světů — všech podob kosmicity, tj. životních forem, které náležely k *Umweltu* každé znich. Toliko jako obsah zkušenosti mohou rozmanité, teoreticky výlučné podoby celku ekologicky sounáležet, tj. komunikovat — korespondovat. Tyto dějiny spoluutváření existující v tolika verzích, kolik je příběhů tvoření, odpovídají vlastnímu významu stvoření, jehož je konstrukt podle jednotného plánu, naplňující zcela určitý, partikulární zájem, ubohou a rouhavou karikaturou. Jedině takový nás staví před dilema „vývoj *versus* stvoření“.9
Na rozdiel od newtonovského sveta, ktorému sú zákonitosti vnucované zvonka, sú to božské zákony, tak živý svet si zákonitosti tvorí sám. Preto je živý svet evolučný, sám sa utvára. Predchádzajúce udalosti nielenže vytvárajú nové formy, ale nové formy súčasne vytvárajú pravidlá a zákonitosti pre následné udalosti a nové formy.
Hlavní potíž při definování života tkví především v tom, že takové definice jsou v zásadě dvojího typu: buď deskriptivní, ty jsou sice relevantní, ovšem principiálně nedostatečné, nebo esencialistické. Ty navrhují spoustu „jádrových“ vlastností, jenže nemáme žádné vodítko k rozhodnutí, jak spolu tyto vlastnosti souvisejí, jaký mají vztah jedna k druhé a jaká je zde hierarchie − a proto ani nevíme, zda náhodou nejsou redundantní. Ať už si zvolíme jakýkoli přístup, nahlíženo očima biologa je žádoucí, aby byl výsledný popis soudržný se známými fakty, neredundantní a konzistentní, koncepčně elegantní, univerzální, měl velký vysvětlovací potenciál a v neposlední řadě byl též minimalistický (v jednoduchosti je krása), zároveň ale dostatečně specifický. Rozhodnout, co a proč je živé, zkrátka není jednoduché.9
Z uvedeného je zrejmé, že uchopenie života, jeho vymedzenie deduktívne či induktívne definovanie, je prakticky nemožné, hoci pokusov bolo veľa (napr. Wiki:Life). Jediná možnosť je abduktívne definovanie, kedy na základe súvisiacich faktov sa vytvorí najpravdepodobnejšie vysvetlenie, či hypotéza. Mémológia postupuje abduktívnym spôsobom dokazovania.
Dve formy jeden výklad
Z tézy o dvoch formách života vyplýva možnosť zobecňovania definície života z jeho dvoch foriem. Niektorí teoretici biológie sa k širšiemu chápaniu života dopracovali tak, že vidia paralely medzi kultúrnymi a organickými javmi. Ide najmä o biosemiotickú teoretickú školu, napríklad:
Jiným zdrojem metafory je konstatování, že řeč, kultura i historie jsou entity historické, produkty zkušenosti, kontingencí i úsilí komunity. Nemají počátku a udržují se spolubytím členů komunity, kteří žijí tady a teď, čerpají ze zkušenosti minulé, zapomínají nebo jinak formulují nabytou zkušenost, a to celé ještě vztahují k předpokládanému vývoji v budoucnosti. 9
Biosemiotika vznikla ako pokus interpretovať život v širšej súvislosti, ako je iba neodarwinistiká genetická funkčnosť. Používa kategórie, ktoré sú známe z lingvistiky: znak, význam, interpretácia. Je to mémológii najbližší výkladový rámec života, chýba mu v podstate iba uznanie entít mysle a kultúry za živé entity. Vyššie uvedený citát v eseji slúži na argumentačnú podporu javov biosemiotického výkladu života. Stačí uplatniť základné biosemiotické pohľady na molekulový život do sveta kultúry a nájdeme viac ako metafory, nájdeme princípy a zákonitosti každej organizovanej formy bytia.
Tri princípy života
Abstrahovaním od konkrétnych prejavov života v jeho dvoch známych formách mémológia dospela k názoru na to čo principiálne charakterizuje každú formu života. Ako každá definícia života, aj táto je arbitrárna. Jej výhodou oproti doterajším arbitrárnym definíciám však je, že dokáže vymedziť podstatnejšie od toho menej podstatného. Ide o tri princípy života, ktoré nám vôbec nemusia byť podobné (napríklad na iných planétach, či dokonca hviezdach), musia však prejavovať:
Je dôležité si uvedomiť, že za touto abstrakciou je ukrytý implicitný predpoklad: Život je zvláštny druh bytia, ktorý môže mať rôzne formy, ale v každej sú implementované uvedené tri princípy.
V ďalšom texte tejto časti knihy rozoberieme podrobne tieto tri princípy a z nich vyplývajúce prejavy života v oboch formách. Aby sme v texte obe formy odlíšili, použijeme názvy:
- Organický — bude označovať formu života, založenú na molekulách.
- Mémový — bude označovať formu života založenú na mémoch.
Poznámky
- ↑ Najilustaratívnejší príklad je mechanistický pohľad na život v 18. st. Bližšie v článku Mechanický život